Můj první porod

Vánoce, Vánoce přicházejí….a já vidím dvě čárky! A nejsou to koleje. 😀

Nadšeně běžím ke svému muži a oznamuji mu tu skvělou novinu. Všude troubím do světa tuto šťastnou událost a vůbec nepřemýšlím nad tím, že jsem to zjistila asi tak před hodinou. To je pěkný dárek k Vánocům…

Radujeme se moc, já o to víc, že chci děťátko snad od narození. Panenky v kočárku vozím neúměrně dlouho ke svému věku. V jedenácti vidím, že holky kolem mne už si s panenkami dávno nehrají. Ahááá, tak to asi není běžné, začínám si tedy hrát…….ehm……s klukama.

Myslím si, že čekáme holku. Ve 20. týdnu se dozvídáme, že je to chlapec. Pan doktor ukazuje na monitor a říká: „Vidíte tu zaťatou pěst? Tak to je váš syn.“ „Aha!“ říkám si. „Tak to bude asi pěkné kvítko.“ A mám pravdu!

Rozhodujeme se pro konkrétní porodnici, abych věděla, kam složit hlavu, až to na mě přijde. Je to nejnovější budova z možného výběru města, ano, slyšíte správně – nejnovější. Už 2x jsem byla na zákroku v nemocnici, která byla staršího typu a jářku, nedařilo se mi tam úplně nejlíp. Budovy na mě padaly, tedy ne úplně doslova, ale pocitově určitě. Nyní už to mám jinak, ale tenkrát jsem to pro sebe potřebovala takto udělat.

Ještě před porodem si prohlížíme s mužem porodní sály, takže máme představu, jaké bude prostředí. Velmi se na porod těším, a také připravuji psychicky i fyzicky. Chodím na jógu i na výlety, cvičím, navštěvuji předporodní kurz, medituji, odstraňuji psychické bloky, afirmuji, vizualizuji, povídám si s děťátkem, motivuji ho, masíruji hráz, posiluji pánevní dno, používám bylinky a starám se o zdravou stravu.  

Do porodnice přijíždím na monitoring srdečních ozev miminka ve středu 26.08. ráno, a to poprvé v 38. týdnu. Paní doktorka je velmi milá. Dělá mi Hemiltonův hmat, jen se mě malinko zapomíná předem zeptat, jestli ho chci. „Škub, hrk, prásk!“ a já koukám jak jojo, co se to děje. „Co mi to tam děláte?“ „Ále, jen jsem tomu trošku pomohla.“ „Ahaaa…!?“ reaguji. „Vaše porodní cesty jsou krásně připravené.“ říká příjemně. Ani pomalu nestihnu vstřebat úlek, natož abych to komentovala. V hlavě mi jen zůstává otázka: „Co to sakra bylo?!“ (Slovo „sakra“ si nahraďte jakýmkoliv jiným, mnohem sprostším slovem.) Dále celou záležitost neřeším a jedu nadšeně zpět.

Po cestě domů mi v autě začínají pozvolna kontrakce. Neřídí se mi úplně nejlíp. Doma ještě zkouším 2x teplou vanu, abych vyloučila tzv. poslíčky, ale kontrakce stále pokračují, ba dokonce zesilují. Volám svého muže, že už zřejmě pojedeme do porodnice. Vzhledem k mému klidnému hlasu se nikam evidentně nehoní. Když mu volám za hodinu, má v práci rozpracovaný projekt a rozhodně to nevypadá, že je to projekt přípravy atmosféry na porodním sále. Do telefonu se divím: „Kde jsi?“ Muž pochopí, položí tužku a vyráží.

Přijíždíme do porodnice, kde není v tuto chvíli žádná rodící žena, a je zde příjemný klid. Je večer 18:45 a paní doktorka konstatuje, že jsem otevřená na krásný 1 cm. Když sedíme nad dokumenty, přichází průběžně kontrakce. Doktorka na mě mluví…. „Moment. Uááááááááááááááááááááá.“ zpívám si vysokým „á“ do právě probíhající kontrakce a zároveň vydechuji. Paní lékařka se usmívá a procházející „sestřička“ vysmívá. Směji se s nimi.

Jdeme na porodní sál (přeji si ten modrý)! Přítel s láskou chystá meditační hudbu, zapálí aromalampu a já si zkouším různé polohy. Vzhledem k tomu, že mám nízký tlak, nemůžu být ani na balónu, ani v jiné poloze než v leže na boku. A já jsem si to tak přála! Ale motá se mi hlava. Ani podpůrné energetické vychytávky nepomáhají.

Hned na začátku mi „sestřička“ nabízí klystýr, aby se prohřály porodní cesty a vše se urychlilo. Naznačuje mi, že tady budu zřejmě do dalšího dne, protože jsem prvorodička. Tuším, cítím, vnímám, že porod bude poměrně rychlý. Nemám ale s klystýrem větší problém, tak přijímám. Jen přemýšlím, jak tu vodu v sobě udržím. Těžko! Vidím záhy. „Držte ji v sobě alespoň 20 minut.“ říká porodní asistentka. „Cožeee??“říkám si sama pro sebe s dodatkem o zřejmé přepracovanosti této ženy. „No, pokusím se.“ odvětím s nejistým úsměvem. „Ale na rovinu – úplně to nevidím…“ dodám. „Jedna, dva, tři, čtyři,….dvanáct, tak uuuuuužžžž“ to nevydržím. „Cožeee??“ slyším nahlas naopak od ní. „To nemyslíte vážně!?“ Myslím.

V 19 hodin se „sestřičky“ naštěstí střídají. Oddychnu si, protože vidím, že s předchozí ženou nejlepší kamarádka nebudu. Navíc potom, co jsem naprosto neschopná v sobě udržet „kubík“ tekutiny déle než 12 sekund… Nové porodní asistentky jsou fantastické.  Nabízí mi mile medikaci, čípky a píchnout vak blan, ale já se držím starých osvědčených přírodních procedur. Neodmítám, pouze čekám na vhodnější příležitost, která v nejlepším případě nenastane vůbec.

První dobu porodní vnímám bolestivě. Aha, takže úplná sranda to tedy není…  I když vím, že vše plynule proudí a krásně se otvírám, je to pro mě čas náročný, méně aktivní, než bych si přála. Přírodně si ulevuji od bolesti, prodýchávám kontrakce a držím se v teple. Ačkoliv mě děložní stahy zaměstnávají, nepřestávám vtipkovat, jakmile mám krátkou přestávku. Muž je stále duchapřítomně po mém boku a běhá kolem mě jak srna.  

„Sestra“ mi nabízí propíchnutí vaku blan pro odtok plodové vody. Po delší chvíli souhlasíme. Za nějakou dobu se miminko tlačí ven. Až tak rychle, že tomu nemůže „sestřička“ uvěřit. Volám na ni nadšeně: „Rodííííím….!“ „Tak brzy?“ odvětí s milým úsměvem. „Anoooooo!“ zní z mých úst. Koukne, nahmatá, prozkoumá terén a říká: „Máte pravdu, jdeme na to!“ 

Můj přítel je celou dobu dokonalá opora a podpora dodávající klid a vyrovnanost. Jako bonus ho napadá, že mi nabídne stojan na kapačky, abych se ho chytla. Když vidí, jak se kácí stojan k zemi, raději mi nabízí ruku. Všichni se smějeme, ruka je silně neprokrvená a bolí. Věřím, že to zvládne!

Syn sviští po skluzavce porodních cest rychlostí světla! Čtyřikrát zatlačím a vidíme hlavičku, dvakrát dotlačím ramínka a první láska našeho života je venku. Jupíííí. Syn je na světě 21:15.

Přichází čas na bonding.

Jsme dojatí a vděční, syn klidný a spokojený.

STŘIH

Porod je krásný, plynulý a rychlý.

Přestože má syn komplikaci spojenou s vývojem v těhotenství, radujeme se a jsme šťastní.

To už je jiný příběh…