Otevřená zpověď životu

Můj Živote!

Tak jsem tady. Narodila jsem se báječným rodičům a užívám si nádherné dětství. Takhle se mi to líbí.

Přesto mě leckdy překvapuješ.

Kuk. A jsem na světě. Maminka. Voňavá maminka. Tak to je nádhera… Tatínek. Krásný a jemný tatínek. Chtěl kluka. Hmm. Tak mu budu hrát kluka a mám to vyřešené. Jupííí. Celé dětství mi pak říkají kluku, vypadám jako chlapec a chovám se tak. Mám hodně kamarádů. Tatínek mě samo-sebou miluje jako holčičku. Ale stejně, pro jistotu budu hrát kluka i nadále. V dospělosti řeším svoji ženskost.

Je mi rok a mamča mě dává do jeslí. Tak to se mi ale vůbec nelíbí. Je to na mě moc brzy a já chci máminu náruč. Nechápu to. Musím se nějak bránit. Koušu vychovatelce do ruky. Velký křik a vztek. Strach, že mi maminka odejde a už se nevrátí. Velký stres, že se otočím zády a ona bude zase pryč. Takto se to zatím dělává. V této době to je běžné. Každodenní zážitek se mi zarývá hluboko do paměti. Později vidím negativní odraz ve svém životě.

Je mi 7 let a nůž, zapomenutý na dece, se mi zarývá do šlachy mezi prsty na nohou. Uááááá, to je bolest. Panika, strach, krev… Rychlá cesta na pohotovost. Naštěstí je to maličkost, živote, která se brzy zahojí. Paměť si ji přesto zapisuje.

První cigareta. Je mi 15 let a stydím se, že ji beru do pusy. Ale nedá mi to nebýt solidární s kamarádkou. Mám strašné pocity, že dělám něco opravdu nepatřičného. Táta mě později vidí a řekne mi nazlobeně: „Kuřačko!!“ Největší trest!

16 let. První diskotéka, druhá diskotéka, další diskotéka. Naštvaná holka, která mě tahá na záchod. Tam mě mlátí a naráží mne hlavou na zrcadlo. Teče mi krev. Hodně. Jsem naivní, protože nevím, že se něco takového může stát. Holku neznám, jejího kluka také ne. Naštvání nechápu. Chtěla se vymlátit ze svého vzteku. Takto mi to bylo později doručeno. Mně ale zbyla v srdci velká bolest a strach. Hledala jsem se a dostala jsem ránu. Začala jsem se bát. Všeho. Ulice, města, lidí. Zůstávala jsem doma, vyhledávala jen bezpečná místa. Hory, lesy, louky, ohně, kytary… Šok střídal strach, strach střídal šok. Později velké téma k řešení. Tady už jsem ostražitá, živote. Co se to děje?

21 let. Ještě větší šok. Přepadení v záložně. Jak se mi to může dít? Je to možné, živote? Cítím chladnou hlaveň neznámé zbraně u svého spánku. Cizinec mě nutí vydat peníze. Můj kolega neúměrně protahuje proces tím, že brání hotovost. 20 minut poslouchám svoje bijící srdce a nezastavitelně rychlý tep. Cítím ho i ve chvíli, kdy ležím spoutaná na zemi, s rukama za zády. Myslím, že mé srdce prorazí podlahu. Uááá, jsem vystrašená. Tak moc se o Tebe bojím, živote. Chci tu být a dál si Tě užívat. Pod vlivem zážitku z 16-ti let si tento, hrůzný, zasouvám někam hluboko do sebe. Mám pocit, že holka z diskotéky ve mně zanechala hlubší bolest. Strach mě provází celým bytím.

32 let. Narození syna s rozštěpem. Další šok. Tak takhle jsem si to teda, živote, nepředstavovala. Jsem totálně udivená, nevěřím tomu. Nemohu to přijmout a nechci to přijmout. Jsem zmatená a rozhozená. Jak je možné, že se nám s mužem něco takového stalo, když na sobě pracujeme a jdeme duchovní cestou? Jooo, „duchovní“…ha, ha. Teď už to vím. Chyběla mi minimálně pokora ke zdraví. Další jsem nacházela postupně.

34 let. Syn má velký kašel. Náhlá hospitalizace. Běžné oddělení, JIP, ARO!! Syn v umělém spánku. Hrozný strach. Nepředstavitelný strach. Šok, bolest a zase otřesný strach o život syna. Zjištěna cystická fibróza. Další neutišitelný a divoký strach. Uff. Tak to už je přehnané, živote, ne?? Proč se nám to děje? Proč toto musíme zažívat? Proč zrovna já? Zmítám se v srdceryvné a drásající bolesti… Co jsem komu, proboha, udělala? Nechápu a nepřijímám. Ne a ne a ne. Navíc i tento zážitek zasouvám pod peřinu události s rozštěpem. Jsme přeci „zvyklí“ na nemocnice. O to déle trvá řešení. Musím ale řešit rychle nebo se zblázním strachem a bolestí. Obouvám se do toho… Začínám si Tě znovu užívat, živote! Začínám vidět větší světlo…

Přesto, že mi mnohokrát bylo ouvej, přesto Tě velmi zbožňuji, můj živote. Mám pocit, že Tě, od začátku bytí, žiju velmi šťastně. Je mi krásně ve Tvém náručí. Děkuji Ti za učení, kterým díky Tobě procházím.

Naučila jsem se tolik věcí! Jsem ještě naplněnější než dřív. Díky Tobě jsem pochopila mnoho svých temných stránek. Díky Tobě jsem vyřešila mnoho svých strachů. Pochopila jsem, že už se nemusím bát, a že je to jenom na mne, jakou cestu si vyberu, že záleží na úhlu pohledu, na tom, jak věci vnímám. Naučila jsem se správně nastavovat pozitivní věty tak, aby byly 100% účinné a vedly ke šťastnému naplnění. Ukázal jsi mi, jak se podívat do hlubin sebe samé, jak přijímat děje a dále je zpracovávat. Zjistila jsem, že všichni lidé, věci a jevy mi ukazují moje vlastní nitro. Jsou mým zrcadlem a jen já mám klíč ke zpracování svých emocí. Už vím, jak se radovat z každé, každičké chvilky svého bytí.

Žije se mi o moc lehčeji. Je mi krásně, vzdušně, radostně, vášnivě, zdravě, láskyplně, hravě, Božsky… Jsem za Tebe vděčná. Děkuji, že Tě mohu ŽÍT…

ŘÍKÁM, VELKÉ ANO, ŽIVOTE!